Naše vesnice poctivých lidí měla původně jenom 8 obyvatel. Všichni jsme se zvedli a přesunuli na horu co byla na východě. Dva roky poctivého a nudného každodenního života uběhly. Jednoho dne, jeden z nás našel malou díru u broskvoně. Ano, poté jsme se zatoulali do toho ráje.

Jakožto nejzvědavější z naší skupiny jsem se vydal přímo do hlubin lesa. Tam mě zastavil tajemný pierrot, který mi z nějakého důvodu předal Houraiovu větev. V moment co jsem se jí pokusil uchopit se mi zdálo, že se mi hlava oddělila od těla. Nemohl jsem se hýbat ani vydávat zvuky, takže jsem už nikdy nemohl znovu vidět ostatní. Poté zbylo sedm poctivých osob.

Ráno jsem viděl, jak nad jezerem tančí červenobílá kněžka. Jakožto první z naší skupiny, kdo se probudil, jsem byl uchvácen tím nemilosrdným, energetickým tancem. Posléze začalo pršet a než jsem si to uvědomil, kněžka zmizela.

Déšť nevěděl, kdy přestat. Svatyně byla úplně promočená a ztrácela se, jako kdyby se rozpouštěla v dešti. Mezitím co jsem jí pozoroval, déšť se změnil v děsivou bouři a mě, nejkrásnějšího, zajal pierrot. Okamžitě ale zmizel v bouři a já se nemohl vrátit tam, kde byly ostatní. Poté zbylo šest poctivých osob.

Ten večer uspořádalo šest osob večírek se stylem cizí země. Já, nejmladší, jsem ještě nemohl pít alkohol ani kouřit opium, takže mi to všechno připadalo strašně nudné. Tajně jsem se tedy vytratil z místa, kde se večírek konal, avšak ve tmě mě přistihl zlověstný pierrot. Okamžitě jsem byl popraven. Už nikdy nebudu schopen pocítit nudu. Poté zbylo pět poctivých osob.

Běžel jsem, dokud jsem nemohl popadnout dech. Jako největší zbabělec z celé skupiny jsem se toho ráje strašně bál. Dalo se to čekat, ale ať jsem utíkal, jak jsem utíkal, nemohl jsem najít cestu k našemu domovu. Dokonce i můj nejbližší zmizel a došlo mi, že už nemám žádný důvod k tomu žít, a tak jsem ve své sklíčenosti přehodil provaz přes větev a oběsil se.
...Přesto jsem byl nějakým způsobem stále při vědomí. Byl ten provaz až moc slabý..? Já, nejzbabělější ze skupiny se znovu narodil. Nemám co ztratit, tak proč bych nezkusil ještě jednou předstírat, že jsem člověk?

Když jsme se probudili, nás pět se ocitlo ve tmě. Podle jednoho z nich se zdálo, že nás unesl tajemný pierrot. Ostatní čtyři vymýšleli dětinské plány na útěk. Jako nejmoudřejší ze skupiny jsem ale věděl, že bychom se o to neměli pokoušet, ale zjistil jsem, že nedokážu mluvit. Čtveřice uskutečnila své plány jak jsem očekával, ale oproti mému očekávání byly úspěšné. Poté se mi už nepodařilo nikdy utéct. Nějaký čas jsem strávil sám v nekonečné tmě a brzy jsem si uvědomil, že pierrot byl celou dobu mezi námi. Najednou jsem za sebou něco ucítil, ale nebránil jsem se tomu. Po zádech mi přeběhlo něco horkého.